Cestou od stanice podzemky se kouknu do výlohy. Vykračuje si tam nějaký vystudovaný mladý muž. Doslova švihák, neboť švihá srolovaným deštníkem. Vykračuje si do práce. Přemýšlí. Třeba o tom, že reflektovat znamená přemýšlet a taky zrcadlit se. Třeba o tom, že před chvílí si poprvé ve svých 24 letech uvědomil, proč se šachová věž v indickém provedení ztvárňuje jako slon. Totiž, nad stanicí londýnské podzemky, kde vystoupil, na průčelí obchodního střediska, trčí plastová socha bitevního slona s cimbuřím na zádech. Stanice se jmenuje Elephant & Castle, slon a věž.
Ten muž jsem já, ale nezdá se mi to vůbec pravděpodobné.
Vykračuji si dál na sever směrem k Temži, po ulici Blackfriars - černí mniši. Žili tu zřejmě nedaleko. Snad kapucínové, odnož fratiškánů. V řeholních řádech se bohužel nevyznám. Ale už tu stejně nejsou, zbyla po nich jen vzpomínka, nějaká ta cedule, ulice, název mostu na počest. Teď tudy chodí do svých novodobých mnišských cel světáci v pruhovaných tmavomodrých oblecích. Jsem najednou jeden z nich, čeká mne vlastní stůl s vlastním telefonem a počítačem a spousta nových zážitků. Jemně mne mrazí.
Je to malá softwarová firma, která spravuje poangličtěný mzdový software americké firmy Cyborg Systems. Cyborg znamená kybernetický člověk. Tohle zní krásně, jako science-fiction. Co tu dělám, kde se tu beru? Cítím se jako kyborg, lidský duch ve vyumělkovaném, cizím těle, které si se strojovou přesností švihá deštníkem do kroku.
Přijali mne za "Management trainee". Firma je soukromá, "omezená", respektive s ručením omezeným, má asi 80 zaměstnanců. Všichni mají nějaký titul spojený se slovem manager. Manager za XY, Assistant Manager, Secreatary to Manager, dokonce i Management Assistant. Jen jeden člověk v této firmě trvá na titulu "programátor", jako by to byla výsada. Jediný pracující.
Moje první dopoledne je společensky seznamovací záležitost. Obcházím různé nové kolegy a kolegyně a snažím se zapamatovat si, kdo kde co dělá. Byl mi přiřazen coby průvodce jeden kolega mého věku, jmenuje se John a má to štěstí, že dnes dopoledne nebude pracovat, než jako uvaděč.
John a já jdeme společně s ostatními na oběd do nedalekého pubu - anglické hospody. Všichni si tu vestoje dávají malá piva, většinou ta vlažná, bez pěny. Pár bláznů sází na nějaký vycmrdlý evropský ležák. John kupuje svojí rundu.
Co si dáš?
Guinness, děkuji. Je v tom vitamin B.
Znáš ten fór, proč je Guinness jako apartheid? Protože je to dole samá černota s tenkou vrstvou bílé špíny navrch.
Ha.
K tomu si dám Ploughman´s Lunch - oráčův oběd. Tohle Přemysl Oráč nejedl. Obrovitý sandwich, z bagety, čpí z něj cibule a list salátu zdobí zvláštní hořkokyselá omáčka hnědožlučové barvy. Hlavní náplň sandwiche tvoří pořádný kus anglického cheddaru, sýru, kterému jsem už dávno přišel na chuť. Prý je to nejoblíbenější odrůda sýra na světě, není divu, když je anglofonních konzumentů tolik.
Moji noví kolegové zápolí s mým jménem. Vaklaf, Vaešlaf... Nakonec John navrhne: Co takhle ti říkat George?!
A proč?
Na počest bývalého hostinského, který tu dával pořádné porce.
Tak oukej.
George mi nevadí, neboť se coby pracující necítím být sám sebou. Vzniká-li nový člověk, místo studenta někdo za svou činnost placený, bůhvíproč, tak ať má i své vlastní jméno. Vašlaf je ten herec, co jeho roli zastává. A jde se zase zpátky do podniku, tentokrát už pracovně.
Dávají mi napínavý samostatný úkol. Mám se obeznámit s jejich počítačovým prostředím tím, že napíšu k mzdovému systému doplňující prográmek, který pak bude v ostrém provozu sloužit desítkám tisíc pracujících. Jde o to, rozklíčovat mzdy vyplácené v hotovosti do vhodných denominací bankovek a mincí, aby je ten který podnik mohl správně nárokovat v bance.
Nadřízení soudí, že by mi to mělo zabrat první měsíc. Myslím si své. Mám šanci překonat jejich očekávání. Pouštím se tedy do toho. Orientuji se dobře, samotný proces zadávání dávkových úloh ke kompilaci zvládám, programování také. Jde jen o to, naučit se souvislosti tohoto konkrétního prostředí. Jako když si člověk s anglickým ostrovním řidičákem přesedne do auta na pevnině. Zkusím to dodělat do konce týdne, abych se blejsknul.
Den první končí, ale já pracuji dál. "Good night, George!" Nevidím, neslyším.
Kolem půlnoci se probírám ze soustředění a zvedám, abych stihl poslední podzemku.
Všude tma, ticho. Nikde nikdo. Dole je zamčeno. Ochranka žádná.
Hledám v telefonním seznamu číslo místní policie. Volám, vysvětluji.
Za čtvrt hodiny se dostaví strážník a jeho policejní družka. Domlouváme se oknem v prvním patře.
Policisté se diví, proč zaměstnanec nemá klíče, když už má přístup mimo pracovní dobu. Pro jistotu se domlouvají s velínem přes radiotelefón. Co kdyby to byl nějaký otrlý podvodník či zloděj.
Představoval jsem si, že přijdou s nějakým paklíčem, či co.
K mému překvapení mne nabádají, abych vyskočil z okna. Prý se do dveří vloupat nesmějí, i kdyby to uměli. Policejní zámečník prý u nich na stanici žádný není. Mohu si sehnat nějakého soukromého - 24x7, no job too small. Pak bych ovšem měl co vysvětlovat zaměstnavateli a hradit vzniklou škodu na dveřích. Mimochodem, uklízecí četa prý sem chodí kolem páté ráno. To je asi tak vše, dobrou noc, mind how you go sir.
Bydlím sám, je pozdě, nemám komu jinému telefonovat.
Chystám se strávit svou první noc v kanceláři, bez večeře. Snídani snad stihnu, až přijdou uklízet. Představuji si, jaké to je být smetím, které čeká na vysypání, být ochotným kancelářským papírem, na kterém je jen pár málo poznámek, jen z jedné strany, a přesto už je na vyhození. Iluze v odpadkovém koši.
Měl jsem se na to vyprdnout.
Naštěstí je křeslo pěkně sklápěcí a nohy si dám trucovitě rovnou na stůl. A hle, deus-ex-machina. Klika cvakla, dvéře letí, uklízecí četa přichází, zcela neobvykle o půlnoci. Slyším jak rachotí velkým svazkem klíčů. Volám, vysvětluji. Dlouho se nebavím. Pouští mne ven. Cvak.
Vdechuji vlhký noční vzduch plný tlumeného šumu vzdálených aut a kráčím svižným krokem na jih, k metru. Už bude pozdě. Budu nucen si klasickým gestem londýnského businessmana s deštníkem zastavit nějaký kolemjedoucí noční taxík, nebo jít pár kilometrů domů pěšky. V noci jsou všechny taxíky černé, i ty soukromé ’minicabs’, ve kterých si nejspíš leckdo přivydělává příznačně na černo. Taxíků je v noci méně, ale dost. Bydlím však ve čtvrti Stockwell, na pokraji neblaze proslulé čtvrti Brixton, takže raději taxi, než celou cestu pěšky. Půjdu ale pomalu svým směrem. Odchytím si nějaké to regulované, klasické taxi, tvaru pojízdné buřinky. Musím přejít přes ulici, abych směroval správně na jih po levici.
Z druhé strany ulice se otáčím, dívám na své nové pracoviště. Za průsvitnými roletami tu komihají stíny půlnočních uklízečů. Tato džngle má svou denní a noční faunu. Četa nočních uklízečů je nějaký kolektiv podivných pronárodů. A zase mne zamrazí. Co kdyby to byli nějací duchové kapucínů, nebo skuteční kyborgové, u samého Jiříka? By George!
Komentáre